Tereza Maxová pro Epimoni-ac, krajanský podcast o životech krajanů v zahraničí
V 90. letech její krása očarovala celý modelingový svět. Přes všechny krásy světa zůstaly v jejím srdci Čechy jako země srdci nejbližší. V roce 1997 založila nadaci Terezy Maxové, kde již přes 25 let pomáhá opuštěným a znevýhodněným dětem. Tereza také nedávno vydala knihu o svém životě pod názvem „Tereza“.
O dojmech, strachu, nadšení a vzájemné pomoci z jejího života v zahraničí mluvila v rozhovoru pro Epimoni-ac, krajanský podcast, který spolutvoří dvě české krajanky, z Chile, La Serena, Alena Cicáková a z Francie, Paříže, Alena Sládečková.
Zkušenost se nedá předat, ale přeci jen pojďme se o to alespoň pokusit sdílením..
Ty jsi od 18 let začala objevovat svět. Jaké byly ty úplné začátky?
Vyrazila jsem s nadšením jako čerstvě 18letá nejdříve vlakem směr Paříž. Tenkrát jsem si Paříž nedokázala přestavit.
Odjížděla jsem bez jakýchkoliv očekávání a do neznáma, ale odjela jsem s pocitem, že chci zažít dobrodružství, těšila jsem se, že něco nového objevím, se silnou touhou za poznáním, ta touha mi zůstala doteď. Odjížděla jsem s kontraktem Pragokoncertu, tehdy se velká procenta z výdělku odváděla zpět do Čech a do francouzské agentury. Šance na uživení se byli minimální. Myslela jsem, že to bude pouze zkušební měsíc ….Rodiče dostávali zprávy jen pomocí dopisů a pohlednic.
Bylo to těžké. Přišel ten pocit, že jsem sama, že se musím o sebe postarat sama, neměla jsem najednou tu rodinu, na kterou jsem byla zvyklá.
Jaký byl první pocit po objevení se v Paříži?
Když jsme poprvé přijeli na nádraží. Viděla jsem nádraží, co je větší a barevnější, cítila jsem palačinky s Nutelou a banány. První můj vjem byla dostupnost banánů a vůně palačinek. Všude u stánků se prodávali Snickers.. Bounty, Playboy… až později přišlo nadšení z poznávání turistických míst a památek jako jsou Eiffelovka, Louvre.
Co by sis dala za radu jako začínající modelce? Co by měla mladá Terezka dělat jinak?
Nauč se jazyky. Komunikace byla pro mě bez velké znalosti velmi složitá i když silný přízvuk z Východní Evropy mi na druhou stranu dodal na autentičnosti.
Dělala jsem vše velmi spontánně a odvážně, V něčem jsem měla takovou svou vnitřní odolnost. Můj dědoušek přežil Holocaust. Nechci to vůbec srovnávat… ,ale mít v sobě takové to, co Tě nezabije, to Tě posílí. Jen tak se z něčeho nezbláznit, mít odolnost na všudypřítomné odmítnutí.
Nikoho nezajímalo odkud jsi. I když tehdy v 90. letech to být z východu byla známka atraktivnosti a mělo to i své výhody.
V budoucnu jsem se pak vždy ráda vracela do Čech, kde mě lidi brali, takovou, jaká jsem a nesoudili mě jen podle toho, jak vypadám.
Baťovský exportér se připravoval 2 roky před tím, než vycestoval do cizích zemí.
Připravovala ses i Ty na ty dané země, kde jsi pak žila?
Ne. To přesouvání bylo velmi často hodně spontánní rozhodnutí. Bylo přirozené se pracovně rychle přesouvat mezi Paříži a New Yorkem. Žila jsem částečně v Paříži, v Londýně, v New Yorku. Cestovala jsem jen s jedním kufrem. Žila jsem tak, že jsem na ničem nelpěla. Byl to velmi odlišný život, než když jsem pak měla děti. Jinak fungujete s dětmi a jinak fungujete sama. Přizpůsobování bylo velmi rychlé. Byl to velmi odlišný život, než jsem se pak stěhovala jako matka do Dánska, Monaka nebo Turecka. Zapouštět kořeny jsem začala až, když se mi narodily děti.
Paříž znám velmi dobře, mám na život v ní spousty hezkých vzpomínek, moje první láska, můj první byt, vydělané peníze…Francie je krásná. I když pro mě jako pro člověka, co odešel z Čech, bylo vždy nejkrásnější, že se můžu vracet do Čech.
V zahraničí jsem vždy vyhledávala kontakt s krajany. Vždycky, když jsem si například u Miloše Forma dala české pivo, jsem se rozplývala. Nebo když jsem potkala Tomáše Baťu v Českém domě, jsem se tetelila radostí.
Stále jsem udržovala kontakt s krajany, s rodinou. Čechy mi byly vždy srdci nejblíž.
Po revoluci jsem se již nechtěla vracet do Paříže. Brala jsem to jako zkušenost, ale cítila jsem se opuštěně, bez cizího jazyka, peněz. Chtěla jsem v Čechách dostudovat. Ale……nakonec jsem v Paříži žila od roku 1989 až do roku 1994.
Rozhovor s Terezou Maxovou si můžete poslechnout ZDE.
Celý článek si můžete přečíst ZDE